Sekal, Zbyněk

Zbyněk Sekal (* 12. července 1923, Praha – 24. února 1998, Vídeň)

Toter Kopf / Mrtvá hlava, (1957) 

bronz, 23 x 36 x 18 cm, získáno 2004, inv. č. P 1210

Český sochař Zbyněk Sekal se řadí po bok významných uměleckých osobností středoevropské modernistické generace šedesátých let, které vešly ve známost také v zahraničí. Navzdory těsnému svázání s evropskou kulturní tradicí, filosofií a literaturou se zcela neztotožnil s žádným hnutím, tendencí nebo skupinou a zůstal výrazným solitérem, například i přes značné okouzlení surrealismem, který ho stejně jako jeho přátele a kolegy na UMPRUM - Mikoláše Medka, Stanislava Podhrázského a Zdeňka Palcra - silně přitahoval. Později ve své tvorbě využíval právě surrealistickou metodu při spojování nalezeného tvaru a jeho interpretaci domodelováním ve specifických materiálových asamblážích (tzn. skládaných obrazech). Tvorba pro něj představovala osobitou cestu průzkumů každodenních situací a událostí. Podobně jako budovaná stavba se dotýkala okolního světa prostřednictvím vlastní zkušenosti. S rozvahou a precizností si vybíral materiál budoucích děl, držel se pomalého tempa, odkazující k ověřeným postupům vzdálených kultur známých zejména uměním meditace. Sekala zajímala intelektuální práce s materiálem, vedl dialog s tvarem a hledal jeho dokonalou formu. S vědomím fyzické existence se pustil do modelování tělesných forem, zvláště hlav s dominantní rolí tváře a výrazem ponořeným do sebe. Jakoby jím zachycoval i svůj vlastní pohled, často nepřístupný a obrácený dovnitř, zrcadlící prožitou existenciální tíseň běhěm vězení v koncentračních táborech Terezín a Mauthausen za svou činnost v ilegální skupině komunistické mládeže. V kresbách podal přímé svědectví utrpení ostatních spoluvěznů a existence v mezních životních podmínkách. Dokladem toho je i následně vzniklá plastika Mrtvá hlava (1957), kterou vytvořil během svého pobytu v Bratislavě (1953–1958), kde pracoval jako překladatel z němčiny a výtvarný redaktor. Zároveň představuje období, kdy se začal opět vracet k soustavné umělecké tvorbě. Ze stejného roku pochází rovněž Křičíčí hlava, obě plastiky svědčí o silném existencionálním pohnutí autora, pramenící z jeho osobní zkušenosti nacistického vězení, které rezonovalo celou jeho tvorbou. 

Olga Staníková